Psal se rok 1957
Byl velmi krásný letní den a Paul letěl, jako ostatně každý den na ostrov Haiti, kde vždy smlouval s místními obchodníky o zboží, které jim tam také vozíval svým malým, ale zato celkem výkonným dvouplošníkem Hary 2170B. Voda moře se třpitila, slunce svítilo a nikde nebyl ani náznak toho, že by se to mělo změnit. Což bylo jaksi divné v těchto končinách, ale nebyl to zas takový zázrak. Nebe bylo bez mraků a Paul občas v dáli zahlédl obrys nějakého letícího ptáka. Měl za sebou už půlku cesty a najednou si povšiml jakési změny vzhledu oblohy. Jakoby se zhoršovalo počasí, cítil jak se letadlo v lehkých závanech větru kymácí, ale
Paul byl celkem zkušený letec a tak ho to, příliš z míry nevyvedlo. Jenomže...
Počasí se i nadále zhoršovalo, jak přibývali mráčky tak stoupal i vítr a letadlo se kymácelo ze strany na stranu, čím dál více.
Paul se snažil udržet let letadla rovně a také se mu to zdá se dařilo, ale za malou chvíli zjistil, že ho letadlo zrovna moc neposlouchá, zavolal tedy radiovysílačem na svojí základnu. Ale nikdo se neozýval. Zkoušel to tedy znovu a znovu, pořád dokola, ale nešlo to. Vysílačka byla nejspíše rozbitá, ozývalo se z ní, jen lehké, tiché šumění, které však přehlučil chod motoru a šum moře. Nebe začínalo pomalu černat a začalo také velmi silně pršet. Paulovi se zdálo, že se zvuk motoru jaksi vykyvuje stálému drnčení. Jeho zlé myšlenky se potvrdily motor čas od času vynechával a letadlo za 5 minut kleslo asi o 20 metrů, což mělo za následek i silnější kývání letadla. Paul měl sice trochu zlé předtuchy, ale na smrt nemyslel. Zdálo se mu, že se z toho dostane, že bouřka přejde, v tom však zjistil, že nebe je úplně černé a že díky silnému a vydatnému dešti není vidět víc jak na dvacet stop.
Letěl dál, kompas mu ukazoval pořád stejný směr a Paul si ještě myslel, že z bouřky vyletí, ale bouřka neustupovala.
V tom mu v hlavě bleskla jakási nedomyšlená myšlenka, kterých má člověk denně tisíce nebo desetisíce.
Po chvilce přemýšlení, co ta myšlenka udávala si rozpoměl. Ta myšlenka byla velmi strašidelná, při vzpomínce na ní, ho zamrazilo v zádech, ta myšlenka byla smrt.
Paul si však dodal odvahy a letěl i nadále stejným směrem. Motor přestal vynechávat, ale po chvilce zpozoroval že se vrtule netočí, letadlo klesalo k hladině rozběsněného moře, blížila se jistá záhuba. Paulovi proběhl před očima celý jeho život.
Rozpoměl se na rodiče, na své učitele, kamarády i nepřátele. Na své lásky i na dívky se kterými kdysi chodil (a bylo mu celkem líto toho, že se neoženil). Vzpoměl si i na to co v životě nestihl a bylo mu z toho smutno. To vše a ještě mnohem více proletělo jeho hlavou za pár sekund. Letadlo se přiblížilo k hladině moře, narazilo do vody a rozlétlo se na několik kousků, díky silnému výbuchu. Zdálo-by se že byl KONEC, ale....
Když se Paul probudil zjistil, že se nachází v prostoru, který neviděl, byla tam všude velká tma, neviděl vůbec nic. Všude tma. Cítil však zem - tvrdou, silnou, chladnou, vlhkou zem, která byla jakoby z kamene. Rukama jí nahmatal. Pokušel si nahmatat tělo, ale jak se zdálo, žádné neměl. Ani chvilku nezapochyboval o tom co se děje - "Byl po smrti." Jeho tělem, prošel chlad, jenomže on vlastně žádné tělo nenahmatal, takže vlastně jím chlad projít nemohl, když si to uvědomil, udělalo se mu velmi špatně a zůstal stát ztuhlý na místě.
Po chvilce skusil nahmatat nějakou zeď, nejaký objekt okolo sebe, ale nenahmatal, tak šel a hledal nějaký předmět, něco hmatatelného.Musel jít, protože cítil, jak hýbe nohama, ale necítil žádný odpor vzduchu. Cítil i ruce a tělo, ale nemohl se ho dotknout, šel a šel a šel. Stále rovně.
Podlaha, po které se pohyboval neměnila tvar, teplotu, ani tvrdost, byla stále stejná, zdálo se mu, že je jednotvárná a také byla.
Šel pořád dále, stejně, rovně, dále. Síly mu neubývali, hlad ani žízeň necítil, necítil ani opotřebení nohou.
Neboleli ho ani záda (které sice nahmatat nemohl), ale věřil, že je má, alespoň v psychické formě. Udělal mnoho kroků, možná ušel i více jak kilometr, ale nenarazil na žádný objekt, na žádnou zeď, ani překážku. Podlaha byla pořád stejná, chladná - NEMĚNNÁ. Necítil teplo, ani zimu. Měl jen veliký strach z té nicoty a prázdnoty, která byla horší než před vznikem vesmíru.
Šel dále a dále. Pořád nic, nic a nic. Chtěl si sednout, nebo lehnout, ale nešlo to. Nevyrovnal se tomu, žádný hrozný sen, ani
jakýkoliv horor v biografu či strašidelný příběh v knize. Ten pocit byl nepopsatelný, ani tak složitý jazyk, jako čeština pro takovýto pocit nemá slovo, označení. Mohl pouze stát či jít a nebo pohybovat rukama a nohama, které se však nikdy nedotkli,
jakoby je neměl. Čas byl stálý, zdálo by se, že neubíhal. Tento čas měl název, svůj vlastní název: VĚČNOST, ta velká hrozná, strašidelná věčnost, kterou strávil,tráví a stráví Paul Hilbertines v nekonečně neměnném prostoru. Hrůzostrašném prostoru, prostoru, který se jen stěží dá popsat, v prostoru bez hranic.
Zpět - Nahoru - Vpřed