Robert je hodně podivínský člověk. Vlastně je to taková zrůda, která podráží svým kamarádům nohy a podvádí své přítelkyně. Jeho nemilé vtípky jsou směřovány i na účet jeho nemocné matky, která nyní leží na jednotce intenzivní péče, pevně připoutána k nemocničnímu lůžku. Robert se ovšem všemu vysmívá, neklade si žádný odpor vůči svým činům (scény vyvolané svými vtípky si patřičně nahrává na videokameru), ale až do chvíle, než utrpí těžkou ztrátu a kdy si uvědomí, že by měl být daleko ohleduplnější... Vesna je naproti tomu osamělá a citlivá Makedonka žijící v zašpiněné části hlavního města Prahy. Skutečnou příčinu své přítomnosti v České republice zakrývá chabou výmluvou založenou na mimozemských mužících. Na živobytí si vydělává v jednom zapadlém českém klubu, kde se pravidelně vystavuje nemilým žertům našich krajánků, mezi něž patří i Robert. Nejednou se však ukáže jako velice přitažlivá dívka s pochroumanou češtinou, a to v okamžiku, kdy je donucena předvést svým zákazníkům poněkud netradiční pití tequily (bodyshot). Petr, mladý moderátor extravagantního rádia 2001, je sužován nemilou událostí, která postihla jeho život v nepříjemný okamžik. Vlastně se rozešel se svou holkou, po jejíž boku strávil více než tři roky. Na otázku, kdo zmíněný rozchod zapříčinil, existuje velice snadná odpověď, a pokud máte všech pět pohromadě a četli jste pečlivě předešlé řádky, vybaví se vám jméno jediného muže, tedy Roberta. Pokud se Petr rychle nevzchopí, hrozí mu očekávaný vyhazov z práce... Hanka, bývalá Petrova holka, netrpí rozchodem tak těžce jako její bývalý partner. Narozdíl od něj, je však vystavena nepříjemným střetům, v nichž hraje podstatnou roli její bývalý spolužák ze střední školy, otec dvou holčiček a manžel žárlivé chotě, poněkud praštěný Ondřej. Díky jeho vtíravým činům a debilním otázkám, nachází Hanka azyl v náruči vymydleného Jakuba, s nímž prožívá kratičký milostný románek, který je přerušen až nečekanou událostí. Jakub je ovšem pravým opakem Hančiných vlastností. Před několika málo lety začal hulit cigára, později přešel na silnější trávu a dnes se utápí v bláznivých představách. Vzhledem k jeho povaze je s podivem, že ještě nepřešel k daleko silnějším drogám, které mu až nyní nabízí jeho hymny-znalý dealer... Všechny tyto spřátelené i nespřátelené duše čeká ovšem nyní náhlý obrat v dosavadním průběhu poklidného života. O tom, že změny nebude ušetřen žádný z členů nesourodé party, se přesvědčí i Hančini kamenní rodiče... Takový je tedy děj Samotářů. Je-li někdo překvapen poněkud netradiční absencí kvalitní české zápletky, nezbývá mu nic jiného, než se s touto překvapivou změnou vypořádat. Ten, kdo již Samotáře viděl, mi jistě dá za pravdu, že ve filmu Davidu Ondříčka (Šeptej) není ani tak důležitá zápletka, jako spíše bláznivé situace obeplouvající okolo hlavních hrdinů. Nejsem si vědom, zda-li se nejedná o jakýsi nový filmový trend, je ovšem pravdou, že v poslední době mívají takovéto filmy daleko větší ohlas, než snímky, které se nás snaží uchvátit zápletkou. O tomto zjištění nás mohli již dřivě přesvědčit neméně úspěšné Pelíšky Jana Hřebejka. Potěšující je ovšem v poslední době i zvýšený zájem domácího publika o české filmy. Americké akční snímky, které v předešlých letech kralovaly českým filmovým žebříčkům, jsou již tzv. pasé. Nyní nastolují silnou nadvládu bijáky z naší tvorby. Kolja vše načal a završil ziskem cenného Oscara, vysoký úspěch Pelíšků nastartoval velké obavy z připravovaného Hřebejkova filmu, Cesta z města nás překvapila a pohádky režiséra Trošky vše jen dovršili. Samotáři do této skupiny vytipovaných snímků taktéž spadají - svou premiéru měli v dubnu minulého roku a ještě dnes se na ně vystávají nečekaně vysoké fronty. Samotáři jsou navíc jako jedni z mála - filmem ze současné doby. Narozdíl od výše zmíněných snímků, jejichž děj byl zasazen do let dávno minulých, jež se jen málokomu odvděčily úsměvem na tváři, přináší nový snímek Davida Ondříčka zcela jiný pohled na český film. Jako by se tvůrci inspirovali britským trhákem Trainspotting, či jinými podobně zaměřenými filmy. Nakolik ovlivní úspěch Samotářů české tvůrce při volbě novému tématu si netroufám tvrdit. Odběhněme ovšem od těchto nezajímavých bilancí a věnujme se raději samotné kritice, od níž jsem na malý okamžik upustil, avšak záměrně. Při pozorném sledování Samotářů mě nejvíce zaujal inteligentně rozvržený děj, za nímž stojí scénáristické duo ve složení - Petr Zelenka a Olga Dabrowská. Společné úsilí, které při tvorbě scénáře vynaložili, sic nevyneslo okouzlující výsledek v podobě několika dojemných pasáží, chytrých dialogů a onoho promyšleného děje, přesto jsem byl nadmíru spokojen jako nikdy předtím (samozřejmě přeháním). Propracovanost scénáře je nejvíce zřetelná na postavách hlavních hrdinů. V Samotářích snad nenarazíte na jedinou postavu, která by vám nepřipomínala někoho z vašeho okolí, což je dáno jednak dobrým scénářem, ale i vynikajícími hereckými výkony. Největší šrám na mě zanechal na- blond- odbarvený Jiří Macháček coby věčně zhulený Jakub a Labina Mitevská jako svůdná servírka. Do vysokého hodnocení, jež jsem nakonec filmu daroval, se promítá i hudební stránka. Muzika, která doprovází většinu scén, ba celý film, si jistě zaslouží vaší pozornost v krámě s CD nosiči. Nejinak tomu není ani v případě celého filmu. Samotáři jsou jedním ze světlých okamžiků české filmografie posledních let. Film Davida Ondříčka sice neoplývá vysokým rozpočtem, hereckými hvězdami či oscarovou zápletkou, ale co je důležité - na nic si nehraje a nikoho nekopíruje. Kdyby se český film ubíral v následujících letech tímto směrem, vůbec se nezlobil, ba naopak... Jsem hodně zvědav, jak se s takovou konkurencí vypořádá Tmavomodrý svět Jana Svěráka, do jehož premiéry zbývá již jen pár měsíců...