Mé jméno je Trapný, Charlie Trapný...

Bylo jen otázkou času, kdy se to stane. Dlouhá léta si James Bond, neohrožený to tajný agent, lebedil na filmových plátnech, aniž by jej někdo víceméně ohrozil. Pomineme-li šviháckého Ethana Hunta a Agenty z MIB nenašel se opravdu nikdo, kdo by Bondovu pozici během těch dlouhých let nějak výrazně ovlivnil. A jelikož by bylo více než blbé točit pouze filmy o agentu 007, museli tvůrci sáhnout po něčem novém, zdaleka ne tak známém. Volba nakonec padla na tři neohrožené agentky. Nový americký film Charlieho andílci vznikl na motivy stejnojmenného amerického seriálu ze sedmdesátých let, který patří v USA mezi to nejlepší, co kdy bylo v televizi natočeno. Z čehož jasně plyne, že filmaři moc dobře tušili do čeho se pouští, když tento projekt odklepli. Hlavními hrdinkami jsou, jak už jsem napsal, tři krásné a mrštné dívky, a to Natalie, Dylan a Alex. Zatímco Natalie je velmi dobrou univerzální řidičkou a zároveň držitelkou několika pásků v Kungfu, Dylan je nebezpečnou svůdnicí a Alex nakonec expertkou přes výpočetní techniku a vůbec celou elektroniku. Všechny tyto tři dívky mají však jedno společné, kromě stejného pohlaví jsou totiž zapřísáhlé kamarádky (podle slov filmařů i mimo plátno) a zároveň služebnicemi pana Charlieho a jeho poskoka Bosleye. Úkol, který jim byl právě přiřazen, jako by z oka vypadl bondovské zápletce. Geniální programátor Eric Knox, který hraje v celém příběhu nemalou roli, byl totiž záhadně unesen a všechny aspekty nasvědčují tomu, že za celou nemilou akcí stojí vysoce postavený milionář Roger Corwin. Úkolem tří agentek je tedy osvobodit nebohého Erica a při té příležitosti i zjistit, proč se celý zločin vůbec odehrál. Netrvá dlouho a pravda vyplave na povrch během několika málo filmových minut. "Bezvýznamný" Eric je totiž nositelem důležitého plánu na zkonstruování softwaru na hlasovou DNA, s nímž lze zaměřit jakýkoli mobilní telefon na celé Zemi. To však není zdaleka vše a poněvadž zkušenější filmoví fajnšmekři již dobře ví, že by tato dosavad nastíněná zápletka jen ztěží unesla celou pasáž filmu, není tedy třeba dodávat, že celé vyústění příběhu, v okamžiku, kdy se tři neohrožené agentky zmocní nebohého Erica, je daleko komplikovanější a krkolomnější než v Euripidových dramatických hrách. Tvůrci nás totiž ani protentokrát neušetřili klasických filmových klišé a mnoha s dějem nesouvisejících prvků, které výrazně prodlužují pasáž filmu. Charlieho andílci jsou zkrátka typickým výplodem zhýčkaného amerického národa, či spíše filmového průmyslu, který jakoby s přibývajícími léty neví, co vlastně točit. Přitom je odpověď tak jednoduchá - normální filmy!!! Filmová studia už zřejmě oželela klasické akční filmy a lá Smrtonosná past a rozhodla se točit výhradně parodie, zesměšňující nejúspěšnější americké hity. Do této skupiny filmů samozřejmě patří i Charlieho andílci či nedávno uvedený Scary Movie: Děsnej biják... Hlavním problémem těchto filmů, nevyjímaje Andílků, jsou však absence kvalitních zápletek, vtipných gagů a komediálních hereckých výkonů. Stále častěji jsem tedy svědkem událostí, které mě upevňují v názoru, že se mistři tohoto oboru, dvojice Zucker-Abrahams, bude ještě dlouhou dobu vyhřívat na výsluní. Charlieho andílci jsou však velice zvláštní parodií, narozdíl od mnoha podobných snímků se totiž nesnaží dávat svou inspiraci jinými filmy najevo. Ačkoli je to sympatické, fikaný záměr tvůrcům nevychází (těžko si klást otázku, zda-li záměrně) a nejednou se při sledování Andílků přistihnete v poloze tápajícího diváka, který si nemůže za boha vzpomenout, kde danou scénu již viděl. Naprostým vrcholem Charlieho andílků jsou pak prošpikované akční souboje, které jsou jedním z hlavních lákadel celého filmu. Akční vsuvky těží výhradně ze dvou akčních hitů - Matrixe a druhého dílu Mission: Impossible. Film nám představuje tři krásné hrdinky jako neohrožené a elasticky pružné super-dívky, které vynikají přibližně stejnými schopnostmi jako parta mariňáků z Matrixu. Neovo přehledné uhýbání před vystřelenými kulkami je tak mnohdy jen slabým odvarem toho, co ve skutečnosti předvádí hlavní hrdinky na plátně (viz. scéna, v níž unikají Andílci před vystřelenou raketou). Četné scény spíše vyloudí na vaši tváři jen pouhopouhý úsměv, niko-li potřebný obdiv. Přesto se vám musím svěřit, že jsem se u Charlieho andílků na patřičných místech i bavil. Způsob, jakým jsem tak konal, může znít někomu směšně, druhému však ne. Středem mé pozornosti se často stávaly akční záběry se stupidním vyústěním. Fakt, že jsem u filmu setrval po celou dobu jeho délky (100 minut), byl zapříčiněn mou touhou shlédnout další takovéto záběry a pořádně se tvůrcům od srdce vysmát, jakou to natočili ptákovinu - avšak ptákovinu, která oplývá neskutečně kvalitními akčními scénami, zpomalenými záběry a mnohými neotřelými nápady. Proto tentokrát opomenu jakékoli zmínky o režisérovi a scénáristovi a uvrhnu svůj obdiv především na představitelky hlavních rolí, které se i přes chabomyslnou zápletku, snaží přesvědčivě hrát tajné špiónky. V tomto bodě se nevyhnu srovnání s Mr. Beanem. Dlouhá léta jsem obdivoval Rowana Atkinsona, jak výborně dokáže zahrát svého poťouchlého hrdinu, aniž by se nějak ušklíbl či zasmál. Stejný případ se týká i Cameron Diazové, Drew Barrymorové a Lucy Liuové. Pořád se mi hlavou honí myšlenka, jak to ty holky mohli jen zahrát, či vůbec vzít roli v tomto filmu... Charlieho andílci jsou tedy těžko popsatelným filmem. Mnoho lidí si jej zalíbí, už vůbec kvůli devadesáti-procentní podobě s Matrixem, a druzí se na něj naopak vyfláknou. Přestože tak průběh mé recenze nevyznívá, musím se přiznat, že i mě Andílci mile překvapily (osobně jsem čekal větší slátaninu), díky čehož jsem nedal filmu tak ubohé hodnocení, jak jsem měl původně naplánováno. Každopádně tak či onak, s lepší parodií jsem se v poslední době nesetkal, takže mi nezbývá nic jiného než darovat filmu jeho poctivě vydřených šedesát procent.